12.04.2010 | Škola života - v kinech od 15.4.

Je rok 1961 a atraktivní, chytrá, šestnáctiletá studentka Jenny (C. Mulligan) poslouchá desky Juliette Greco, ochutnává počátky ženství, sní o výjimečných zážitcích a životě zahaleném do cigaretového dýmu „gauloisek“. Ubíjena rutinou dospívání se nemůže dočkat, až začne skutečný dospělý život. Do té doby ale zůstává pilnou studentkou, která vyniká ve všech předmětech kromě latiny, o které je její otec přesvědčen, že právě ta ji zajistí místo na univerzitě v Oxfordu, o kterém vždy snila.
Jednoho deštivého dne, který se ničím neliší od ostatních, skončí s příjezdem charismatického ctitele, třicátníka Davida (P. Sarsgaard), její maloměšťácký život. Vtipný, světácký David okamžitě zastíní Jennyho dosavadního obdivovatele, spolužáka Grahama (M. Beard). Ke svému úžasu Jenny pozoruje, že David okouzlil i její konzervativní rodiče Jacka (A. Molina) a Marjorie (C. Seymour), kteří velkoryse polykají jakékoliv námitky proti tomuto staršímu nápadníkovi jejich milované dcery… David Jenny uvede to okouzlujícího světa koncertů vážné hudby a pozdních večeří s jeho nejlepšími přáteli, obchodním partnerem Dannym (D.Cooper) a jeho krásnou, ale hloupoučkou přítelkyní Helen (R. Pike). Dosavadní, tradiční vzdělávání Jenny je nahrazeno Davidovou vlastní verzí, kdy ji přímo ze školy vyzvedává v naleštěném bouráku a zasvěcuje ji do kouzla uměleckých aukcí a zakouřených klubů.

O filmu
„Rozsah, v jakém jsem mu nekladla otázky, je při zpětnémn pohledu neuvěřitelný -  viním z toho Alberta Camuse… Jedno z pravidel existencialismu, která mi byla vtloukána do hlavy v dívčí škole Lady Eleanor Holles School, byla „nikdy se na nic neptat“. Kladení otázek ukazuje, že jste naivní a maloměšťáčtí; nekladení otázek naznačuje, že jste vzdělaní. Strašně jsem chtěla působit vzdělaně.“
- Lynn Barber, Škola života
 
“Stále si nejsem jistý, co přesně z memoárů Lynn Barber na mne tolik zapůsobilo, ale něco tam bylo,” říká scénárista Nick Hornby. “Přečetl jsem to a dal to své ženě Amandě Posey, která je jednou z producentů, se slovy ‘Podívej se na to, je v tom film’. Souhlasila.“
“Vždycky jsem si říkala, že jednou musím sepsat celé vyprávění o mém prvním příteli, protože to byl neobvyklý příběh,” říká novinářka Lynn Barber. “Jediný, komu jsem to řekla, byl můj manžel. Je to tak dlouhý a komplikovaný příběh, že ho nemůžete jen tak vyprávět kamarádům u večeře. Proto jsem si ho vlastně dlouhá léta nesla v sobě jako malé tajemství.“
Nick Hornby k příběhu říká: “Adaptace memoárů nebyla jednoduchá práce, přeci jen jsme museli z 12 stránek napsat celý film, ale práce nás mimořádně bavila. Rozuměl jsem životu Jenny, i já jsem byl kluk z předměstí, jehož rodiče nevystudovali vysokou školu. Líbila se mi rozsáhlost dilematu, které zjednodušeně řečeno bylo ‘život versus vzdělání’.“
Ačkoliv Škola života ukazuje uvolněnou dobu šedesátých let, ta uvolněnost nezačala v roce 1961. Ještě o čtyři roky později, kdy britský premiér Harold Macmillan prohlásil, že ‘většina našich lidí se nikdy neměla tak dobře’, průměrná anglická rodina žila ve velmi skromných poměrech. Ačkoliv se začaly uvolňovat společenské a morální poměry, většina lidí to ještě nebrali za své. “Pokaždé, když lidé mluví o šedesátých letech, chce se mi křičet,” říká Lynn Barber. “Šedesátá léta v pravém slova smyslu začala až někdy kolem roku ’63 nebo ’64.“
Nick Hornby cituje z díla anglického básníka Philipa Larkina:
„Sexual intercourse began
In nineteen sixty-three…
Between the end of the Chatterley ban
And the Beatles’ first LP.“
(Volně přeloženo: ´Uvolnění v oblasti sexu začalo v roce 1963, v době, kdy končil zákaz knihy Milenec lady Chatterleyové a vyšla první deska Beatles.´)

“Jedním z hlavních témat filmu je, že v roce 1962 jsme pořád byli uvězněni  v prudérní, poválečné Británii,“ říká Hornby. „Anglie byla izolovaná, chudá země. Druhá světová válka pomohla Americe, jejich velká auta a rock ‘n’ roll byly známkou prosperity. Tady v Británii jsme pořád čekali na autobus. ”
Režisérka Lone Scherfig k filmu říká: “Neznala jsem Británii, takže jsem byla velmi opatrná, aby vše bylo správně. Dávala jsem si velký pozor, aby každý, kdo není z Británie, nezná předměstí Twickenham nebo není šestnáctiletý teenager z roku 1962, může rozumět o co ve filmu jde.
Carey Mulligan, která ztvárnila hlavní postavu, vidí vývoj Jenny jako metaforu pro měnící se dobu: “Stejně, jako se mění Jenny, mění se šedesátá léta. Všichni říkali, ,skvělé, točíš film ze šedesátek. Já říkala ´ne, není to o květinových letech, je to o době předtím´. Tak se ptali, ´a co se dělo předtím?´ Já na to, Nic moc!”
“Rodiče Jenny jsou víceméně produktem své doby. Jejich dcera se tomu chce bránit a David je pro to ten pravý společník, pomáhá jí vymotat se z let 50. a připraveně vstoupit do let 60´“, vysvětluje Nick Hornby. Rodiče cítí, že se něco mění, ale neví, co to je. Používají svoji dceru jako prostředníka, který jim ty změny tlumočí. A jak nyní víme, nadcházející změny byly okouzlující.
Jack, otec Jenny, vyrostl v upjatých poválečných letech bez vyhlídek světlé budoucnosti, proto se ze všech sil snaží, aby jeho dcera měla lepší život. “Všechno je šedivé,” vysvětluje představitel otce, Alfred Molina. “A pak se objeví nad průměr vysoce přečnívající postava, David. Je to jako kdyby se najednou v holubníku objevil barevný, strach nahánějící páv.“
Peter Sarsgaard, představitel Davida, o své postavě říká: „Když je David s Jenny, všechno je i pro něj jako poprvé  – ‘to JE krásné auto, že? Paříž JE úchvatné město, že? Pro něj to není o sexu, ale o životě. Není perverzní, jen je chlápek, který chce ze svého života urvat maximum.”
“Líbila se mi myšlenka, že David je předzvěstí věcí, které přijdou,” říká scénárista Hornby. “Je symbolem beztřídní společnosti, chce ve svém životě dobré věci, a to nejen peníze a dobře vypadat. Zajímá ho, co se kolem děje, jaká se poslouchá hudba, co se čte, jaké se hrajou filmy. Má v sobě víc, než se na první pohled může zdát.“