Oko za oko. Zub za zub. Starodávné pravidlo pohřbené pod tuhou civilizační slupkou. V lidském životě ale můžou nastat chvíle, kdy se tahle slupka sloupne a z beránků se stávají vlci. Většinou v tom hraje roli náhoda. Třeba jako ta, která poslala bandu násilníků schovat se před bouřkou do posledního domu nalevo, v němž žili lidé, kteří se během jediné noci z obětí proměnili v jejich katy. Thrillerem Poslední dům nalevo odstartoval v roce 1972 kariéru mistr hrůzy Wes Craven. Jeho remake má vyděsit novou generaci návštěvníků kin a slibuje stejně šokující podívanou.
Mari Collingwoodová přijela s rodiči strávit prázdniny na jejich letní sídlo utopené uprostřed hlubokých lesů. Idyla vezme za své hned po příjezdu, kdy Mari vyrazí pozdravit dávnou kamarádku Paige a společně vlezou do cesty z vězení uprchlému psychopatovi Krugovi a jeho kumpánům. Ti se chtějí nepohodlných svědkyň zbavit. Paige zavraždí, ale Mari, navzdory tomu, že ji znásilní a postřelí, dokáže utéct. Snaží se dostat k rodičům, ale do jejich domu také směřují kroky zabijáků, kteří se potřebují schovat před blížící se bouřkou. Manželé jsou velmi pohostinní, když ale domů dorazí polomrtvá Mari a rodiče zjistí, koho že to mají pod střechou, musí chtě nechtě odhodit civilizační návyky a vzít vykonání trestu do vlastních rukou. A není třeba pochybovat o tom, že půjde o trest absolutní.
Při natáčení původního filmu se Wes Craven inspiroval světovou klasikou, Pramenem panny Ingmara Bergmana, a zároveň jím kritizoval všudypřítomné násilí vyvolané válkou ve Vietnamu a snahou Hollywoodu všechny násilné prvky ve filmech estetizovat. Motivací pro remake, pod nímž je Craven podepsaný jako producent, bylo něco úplně jiného: „První film jsme točili s minimalistickým rozpočtem a nemohli jsme si dovolit realizovat všechny scény, které jsme měli ve scénáři. Řada zajímavých momentů tak spadla pod stůl. Tohle jsme teď nemuseli řešit,“ říká Craven.
Režiséra Denise Iliadise na příběhu bavilo, že to není pouhá vyvražďovačka. Navzdory permanentnímu náporu na nervy jste nucení neustále přemýšlet o tom, kde leží hranice civilizovanosti, co je ještě nutná obrana, co už je neodůvodněné násilí. Ten film má stále aktuální náboj, i když jeho kořeny jsou staré skoro čtyřicet let.“