Film "Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí" je současná, přiměřeně suchá, lehce absurdní filmová tragikomedie o životě na nádraží. Navazuje na to nejlepší z tradice českých a slovenských "železničních" filmů.

Postavami filmu jsou nádražáci, kteří řeší nebo spíše neřeší své malé "vzájemnosti" - ženské, chlapy, pivo, fotbal atd. - na pozadí místa obdařeného "duchem". (O fotogeničnosti nádraží a nádražáků není třeba pochybovat.)

Všemi oblíbený, avšak vždy problematický posunovač Franta Bláha se "sestřelil" na své rozlučce se svobodou. Měl si brát drážní uklízečku Gábinu Kleinovou. Ve skutečnosti však zemřel Frantův bratr, dvojče, který na tom byl ekonomicky o hodně lépe než on. A neměl před svatbou. Franta neodolal pokušení a v náhlém popudu opilecké mysli si s ním vyměnil doklady. Všichni truchlí nad Frantovou smrtí. Začíná další den na středně velkém českém nádraží uprostřed parného léta.

Film vznikl podle velmi úspěšné divadelní hry Reného Levínského "Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou" (hru napsal pod pseudonymem Samuel Königsgrätz), určenou původně pro velmi populární soubor "Nejhodnější medvídci" z Hradce Králové. Z ocenění, které získala, stojí rozhodně za zmínku nominace na cenu Alfreda Radoka za nejlepší současnou divadelní inscenaci. Poté inscenaci uvedla i pražské Divadlo v Dlouhé, Městské divadlo v Karlových Varech, Zlínské divadlo a další. Inscenace se dočkaly velmi kladné odezvy u diváků i odborné kritiky.