Byla to největší válka, která se odehrála před televizními kamerami. Na jedné straně stál bývalý americký prezident Richard Nixon, který jako jediný obyvatel Bílého domu rezignoval na svůj úřad, aby se vyhnul hrozícímu odvolání. Na straně druhé se ocitl populární televizní moderátor David Frost. Jejich rozhovor byl napínavý jako ten nejprestižnější boxerský zápas a měl i stejný cíl – udělit tomu druhému smrtící K. O. Režie se ujal zkušený tvůrce životopisných snímků Ron Howard (Čistá duše, Apollo 13, Těžká váha), který má spolu s oběma představiteli titulních rolí, Frankem Langellou a Michaelem Sheenem, největší zásluhu na tom, že se ze zdánlivě odtažitého tématu, vyklubal jeden z nejlepších filmů roku 2008.
Aféra Watergate, v níž vládnoucí republikáni s tichým souhlasem prezidenta připravovali odposlouchávání konkurenčních demokratů, patří k nejtemnějším kapitolám americké historie. V jejím důsledku rezignoval prezident Nixon na svůj úřad, aniž se za svou roli v celé aféře a za oklamání celého národa omluvil. Úspěšnému britskému showmanovi Davidu Frostovi to mohlo být úplně ukradené. Jenže on byl typem člověka, který se nehodlá zastavit ani na vrcholu a snaží se posouvat vlastní mantinely dál a dál. Tak se zrodil plán na sérii rozhovorů s bývalým americkým prezidentem, na jehož konci se měl kdysi nejmocnější muž planety omluvit za svůj největší hřích. Zdálo se, že Frost nebude mít naději, protože Nixon se od rezignace cíleně vyhýbal veřejným vystoupením. Ke všeobecnému překvapení ale na jeho nabídku kývnul. Možná v tom hrálo roli podcenění, když svého konkurenta ocejchoval za pouhého baviče, kterého utluče argumenty a nepustí ke slovu, respektive k choulostivým dotazům, které by ho přitlačily ke zdi. Jenže jednou z největších chyb, kterou můžete ve válce udělat, je podcenění nepřítele. To samé ale platí i pro Davida Frosta a jeho tým.
„Je to intenzivní gladiátorský souboj, v němž jsou jedinými povolenými zbraněmi slova a myšlenky,“ říká autor scénáře a původní divadelní hry Peter Morgan (Poslední skotský král, Královna), jehož na příběhu fascinovalo především to, jak osobnostně odlišní byli oba aktéři rozhovoru, k němuž jeden nastoupil ve vrcholné formě a ve světlech ramp a ten druhý kvůli němu vylezl z hluboké jeskyně vlastní samoty. „I když si jenom povídali, byla to bitva na život a na smrt, z níž mohl jako vítěz odejít jenom jeden. Co může být lepším námětem pro film?“ dodává režisér Ron Howard.